Už někdy v září ke mně přišel Martin s nabídkou, jestli bych s ním zkusila Přežití. Nikdy předtím jsem na žádné podobné akci nebyla (na rozdíl od Martina), ale nápad mě moc nadchl a už od toho září jsem se těšila. Nadšení nepolevilo ani v den startu. Že Martin ujde 80 km bylo jasné, ale co já? Martin si jako hlavní cíl akce dal to, aby to ušla i já. Věřila jsem nám, určitě přežijeme. A podařilo se.
Trénink byl mírný, jen jsme byli dvakrát na třicetikilometrovém výletě a já dvakrát zkoušela den nejíst, ale to se mi moc nedařilo :-).
Jako menší problém se ukázalo vůbec dorazit na start: autobusu trvalo skoro hodinu se jen dostat z Prahy, celkově zpoždění hodina a půl. Alespoň jsme v tom nebyli sami, jelo s námi dalších dva a půl týmu (z nichž Martin část znal). Když jsme dorazili na faru, byl již výklad v plném proudu a my byli ochuzeni o začátek. Potkala jsem spolužačku Zuzku, o které jsem vůbec netušila, že se také účastní.
Po chvíli na převlečení, dobalení a navečeření vyrážíme autobusem se zavázanýma očima vstříc neznámému. Jsme vysazeni na asfaltce mezi dvěma loukami a na jedné z nich je změť provázků, na každém konci shodné číslo týmu. Na povel se všichni vrhají doprostřed. Já klidně zůstávám stát na místě, ostatní se vymotávají kolem mě a najednou je Martin až u mě. Celkem asi druzí vymotaní, ale ostatní nezaháleli a vymotali se během chvilky také. Dostáváme mapu a polohu dalšího stanoviště. Naší polohu odhadujeme dost přesně a vyrážíme vstříc prvním kilometrům.
Cesta ubíhá v pohodě, je zatím spousta témat k hovoru. Každou chvíli nás předběhne nějaký tým, ale tím se vůbec nenecháme rozhodit, nejde přece o čas. Na prvním stanovišti je už spousta týmů a čeká nás tu šifra v podobě dvou blikátek, která vysílají morseovku. Nám zkušeným účastníkům šifrovaček to nedělá žádný problém a po chvíli vyrážíme vstříc dalšímu stanovišti.
Cestou to bereme přes Rakousko, pro mě je to poprvé, Rakouskem jsem vždy jen projížděla. Kousek před stanovištěm potkáváme bloudící tým a sami si vybíráme správnou cestu. Vymýšlím správnou formulaci otázky na pořadí. Nebudeme se ptát „Kolikátí tu jsme?“, protože o pořadí nejde, ale „Kolik týmů tu už bylo?“ Jaké překvapení, když zjistíme, že tu jsme druzí a první právě odchází. Vždyť nás cestou zase spousta týmů předběhla...
Předem jsme měli dohodnuto, že koupat se budu já, Martin vodičku nerad:-) Já jsem se na to těšila. Spoustu času zabralo převlékání do plavek a zpátky do oblečení, ale aspoň byla chvíle na oddech. Martin mi do vody půjčuje sandále. Na začátku byly super, ale po prvním tempu mi spadla jedna a po druhém druhá. Plavat se sandály v ruce je dost namáhavé, mohla jsem si je aspoň chytit líp. Na matračce si přečtu místo dalšího stanoviště a plácám se zpátky. Díky těm sandálům jsem se pěkně zahřála:-), ale na mělčině se zase hodily. Než jsme vyrazili dál, přišlo dalších asi 6 týmů.
Cestu na Kamčatku volíme po lesních cestách. Po chvíli narazíme na soukromý oplocený pozemek, který je potřeba obejít. A tam bažina. Boty nádherně promočené. Asi po hodině se konečně vymotáváme z luk a nacházíme pevnou cestu. Začíná se rozednívat a potkáváme jeden tým jsoucí v protisměru.
Na Kamčatku přicházíme akorát za svítání. Úkolem je zapamatovat si rozmístění barevných napínáčků, uběhnout pár metrů, cestou vypočítat jednoduchý příklad a naskládat připínáčky na svůj karton. Měli jsme rekord, ale ten určitě ještě někdo zvládl překonat. Až po splnění úkolu si Martin uvědomil, že to počítání tam bylo k tomu, abychom zapomněli na připínáčky:-)
Cesta na další stanoviště probíhá skoro bez obtíží, jen pár ztracených cestiček v lese. Na oplátku nás čeká asi obecně nejméně úspěšná disciplína, střílení z luku. Po dvou cvičných pokusech jsme na 5 pokusů museli nastřílet buď každý 5 bodů nebo 12 dohromady. Martin nastřílel 8 ale já se nestrefila ani poblíž terče, takže nás čeká náhradí stanoviště. Před cestou děláme první pauzu, dáváme si trochu čokolády, sucharů a hroznového cukříku a přezouváme se z mokrých tenisek do sandálů.
Přesun na náhradní stanoviště je opět provázen troškou „krosení“ lesem, jinak bez problémů. Na místě si dáváme chvíli pauzu. V pokynech stálo, že doporučují jít po červené, u kaple co není značená v mapě je nápověda k dalšímu stanovišti. Znamenalo to prodloužení cesty, ale nechtěli jsme riskovat, že bychom přišli o něco důležitého. Co kdyby to byl seznam Braillova písma? Ale naopak, třeba takový Polský kříž by nás dost zklamal, ten přece nepotřebujme.
Cestou na další stanoviště si vyprávíme vtipy, hlavně ten nejdelší co znám (žába, žába, žába). Dáváme si pauzu ve vesnici, větráme nohy a občerstvujeme se čokoládou. U kapličky vyzvedáváme okopírovanou mapu a mě kousek před stanovištěm začíná bolet klenba pravé nohy, ale nevěnuji tomu moc pozornost.
Na stanovišti poprvé potkávám spolužačku Zuzku. Buď jsme zpomalili a předběhli nás nebo zpomalili oni. A jako na každém stanovišti, i tady se potkáváme Krásná Těla. Dostáváme příběh, jak se naháněli Vlk, Karkulka a babička. Zmiňovaná místa nakreslíme do mapy, ale co dál. Všimla jsem si, že Zuzka s kolegou pak dostali nějaký „křivý“ papír, tak jsme si zašli za organizátorkou a ta nám ho dala taky. Přikládáme ho na mapu, uprostřed je díra. Tam se nachází babička a my se vydáváme za ní. Z organizačního hlediska: určitě nám měla slečna oznámit, že ve vhodnou chvíli dostaneme ještě něco. Kdybych to neviděla u předchozího týmu, asi bychom se nad tím trápili mnohem déle....
Jakmile se vydáváme na cestu, začíná mě hrozně bolet klenba. Po chvíli jsem se svalila do trávy, že si jí zkusím zavázat. Nepomohlo. Po chvíli jsem se svalila znova, že si musím odpočinou. Zkusila jsem si vzít zase (mokré) tenisky. Dala jsem si hroznový cukřík na cestu, ale vůbec se mi nešlo dobře. Trochu pomáhalo jít jen po špičce, ale takhle člověk moc daleko nedojde. Rozhodně jsem to nechtěla vzdát, ale pokud to bude bolet pořád, asi moc daleko nedojdu. Martinovi jsem to nezmínila, že sice vzdát nechci, ale pokud to nepřestane bolet.... Pořád mě vybízel k tomu, ať jdu, tak jsem poslušně pomalu šlapala dál. Za nějakou vesnicí (ve které jsem si chtěla dát pauzu, ale nebylo kde) jsem se zase svaluju do trávy, sundávám si obvaz a beru zase sandále. A ono se jde trošičku líp.... Bolest pomalinku ustupuje a po několika kilometrech už to nebolí skoro vůbec. Cestou se to sice chvílemi zhoršovalo, ale už jsem věděla, že to za chvíli zase poleví a pěkně jsem šlapala dál.
Na Vysokém kameni nás čekaly lanové překážky. Pomocí dvou lan jsme měli vyšplhat na strom. Čekala se tu fronta a za tu půlhodinku jsme si stihli pěkně odpočinout, okoukat jak na to a odlovit kešku. Lezení problémy nedělá a vydáváme se směle vstříc poslednímu stanovišti.
Cestou děláme několik pauz na oddechnutí a konzumaci hroznových cukříků a padá na nás pár kapek deště. Zauvažovala jsem na téma, že mi to ani nepřijde fyzicky a psychicky náročné (když pominu svojí bolavou nohu). Stanoviště nebylo umístěno přímo na kopci, ale v údolí. U říčky. Tak usuzujeme, že zpátky do Jindřichova Hradce (posledních 8 km) pojedeme na lodičkách a začínáme to plánovat. Těsně před stanovištěm zapomeneme odbočit a cestu si o stovky metrů protáhneme. Na stanovišti nás ale žádné lodičky nečekají, dál se půjde pěšky. V lese jsou stromy omotané třemi barvami fáborků a úkolem je zjistit, jaká písmena tyto vybrané stromy tvoří. Není to moc jasné, ale nakonec se trefujeme. A hurá směle do cíle, fara v Jindřichově Hradci.
Z posledního stanoviště odcházíme nastejno se spolužačkou Zuzkou i s Krásnými těly. Cestou děláme několik přestávek na dojedení čokolády a hlavně pro odpočinutí mojí nožky. Pěkně se „dopuju“ hroznovými cukry a šlapu dál. Věděli jsme, že máme dvě hodiny rezervu, tak jsme příliš nespěchali. Cestou jsme konečně hrajeme empatii, kterou jsme měli předem naplánovanou. Těsně u fary ještě zvládáme vybrat špatnou cestu a ve 20:03 můžeme úspěšně prohlásit: PŘEŽILI JSME. Těsně za jiným týmem, ale přece se nebudeme hnát, abychom je předehnali, když o pořadí vůbec nejde, že:-).
V cíli jsme si dali něco k jídlu, pořádně se protáhli, chvíli pokecali s ostatními a šli najít místečko na spaní. Zuzka s kolegou dorazili 45 minut po nás (prý už vůbec nemohli) a Krásná Těla si to ještě protáhla, protože nesplnili poslední úkol.
A co dodat na konec?
Hladu jsem se nebála a ani nebyl. Dokonce nám pár cukříků zbylo. Deštníky a náhradní oblečení jsme naštěstí táhli zbytečně. A hlavně moc děkuju Martinovi za podporu během cesty;-)
Sepsala Míša a doplnil Martin.